Dva troufalci se osvěžili silným pivem a získali spontánní formu pro náročnou exhibici. Pivní radovánky ve vrcholné formě a pojďme se nasměrovat, jaká piva jsou tedy dobře spontánně kvašená?

Piva bavorského typu:

Zkvasí se tím, co je ve vzduchu a tím, co zbyde v sudech po předchozí várce.

Lambik

Pivo původem z Belgie, které chuťově připomíná Chardonay nebo suchý Vermut. Vaří se hlavně od podzimu do jara, protože přes léto by získal mnoho nežádoucích chutí.

Gueuze

Jedná se o řezaný lambik vzniklý smíšením mladých a starých piv zmiňovaného typu. Popisuje se jako pivo jiskřivé, ostrostí připomínající víno, které může obsahovat stopy rebarborové příchuti.

Kriek

Jedná se o třešňový lambik, který má mandlovou příchuť.

Frambozen

Jedná se o malinový lambik, který se servíruje v šampuskách.

Faro

Sladká verze lambiku, která se podává chlazená na sklepní teplotu.

Spodně kvašená piva:

Vznikají za kvašení, které probíhá při nižších teplotách, pohybujících se v rozmezí 8–14°C.

Pilsner (Pilsener, Pils)

Světlý ležák s chmelovým šmakem.

Bock

Silný ležák, který se podává pro zahřátí v kameninových půllitrech.

Märzen

Středně silný ležák se sladovou vůní.

Svrchně kvašená piva:

Vznikají při teplotách okolo 15–20°C s využitím kvasinek z rodu Saccharomyces či za pomoci spontánního kvašení.

Ale

Svrchně kvašené pivko, které má výrazně ovocné aroma.

Pšeničné pivo:

Stout

Jedná se o hutné pivo černé barvy.

Porter

Jedná se o tmavé pivo s barvou až do černa.

Trappist

Je silné kvasnicové pivo původem z Belgie a Nizozemí.

10:00   BELGIE

Dostal jsem pozvání do lázní Knocke, což jsem vůbec nevěděl, kde je, jenom to, že to je v Belgii. A tak jsem přiletěl na letiště do Bruselu. Sám! Měl tam čekat někdo z belgický televize. Jenže belgická televize, to je moc širokej pojem, asi jako když řekneš Československá televize, která měla vysílání v Praze, v Brně, v Ostravě, v Bratislavě, v Košicích a já nevím kde.

Takže když jsem přijel na to letiště, tak tam samozřejmě vůbec nikdo nebyl. No a to si snad každej umí představit, že to není žádná velká legrace, když se člověk octne tak daleko od domova a když nota bene ještě zápolí s těma jazykama, s kterejma se může aspoň trošku domluvit. Natož teda s jazykama, s kterejma se vůbec nedomluví!

No a tak jsem rukama nohama vysvětlil taxikářovi, že jako mám bejt v belgický televizi a on to pochopil, byl to inteligentní člověk jako všichni taxikáři na světě, a odvezl mě prostě v Bruselu do televize, která je umístěná v jednom z pavilónů – myslím, že v americkým – bejvalý světový výstavy.

Takže jsem teda viděl nejenom kus Bruselu, kterej je nádhernej, ale projel jsem taxíkem přímo pod slavným Atomiem. Tak jako je v Paříži Eiffelovka jako symbol století oceli, tak je v Bruselu Atomium zase jako symbol století atomu. Je to atom obrovskej a krásnej, ale celý už je to tam dost zarostlý, protože tam nikdo nechodí. Celý to výstaviště je vlastně taková starožitnost – i když teda absolutně moderní! –, ale mezi těma kvádrama a cementem roste už tráva a nikdo se tam o to nestará a tak člověk přichází na takovou zapomenutou výstavu. Na místo, který něco připomíná, ale scházejí tam ty exponáty… a lidi… je to prostě prázdný.

Ten taxikář mě přivezl k tomu pavilónu a že tohleto je belgická televize, že ano, já jsem mu poděkoval, šel jsem do vrátnice, tam jsme se dohadovali a vrátnej byl velice ochotnej a že jako teda všecko zjistí a abych si vůbec nedělal starosti. Jestliže mě teda pozvali a nemám peníze, tak že oni to s tím taxikářem samozřejmě vyrovnají, zapsal si jeho číslo a taxík odjel. Samozřejmě i s mejma kuframa!

No a načež nastala obrovská psina, protože v tý televizi o mně nikdo nevěděl! Nevěděl z toho důvodu, že to byla úplně jiná televize, teda samozřejmě taky belgická, ale úplně jiná společnost nebo co, a oni zase mezi sebou tak moc nekorespondujou.

Seděl jsem tam asi dvě hodiny, až ten vrátnej sehnal nějakýho produkčního, kterej byl velice pohotovej, další dvě hodiny telefonoval na různý strany, než jsem si vzpomněl, že nemám kufry!

Tak zase začal telefonovat po všech možnejch taxikářích a za další tři hodiny přijel ten taxikář a velice se omlouval a ty kufry mi přivezl. Což bylo pro mě další překvapení. Opravdu musím říct, že to jsou nesmírně nóbl lidi, všichni se tam o mě velice starali a zajímali, až se teda konečně dotelefonovali do toho Knocke, což je úplně na břehu moře a strašně daleko, a odtud pro mě poslali vůz. A já jsem tam s nima tak různě seděl, kouřil jejich cigarety a pil jejich pivo a snažil jsem se jim vylíčit, co jsem zač a vodkaď pocházím a nakonec jsme se ohromně bavili. Já teda nevím, jak oni, ale já ohromně!

Hlavně jsem ale měl radost, že jsem dostal zpátky svoje kufry. Okolo půlnoci pro mě přijel vůz z toho Knocke a jeli jsme a kolem rána jsme byli na místě. Já už jsem byl trošku utahanej, ale nicméně šťastnej, že jsem to všecko dobře přestál.

Vlezl jsem do hotelu, vysprchoval jsem se, na chviličku jsem se natáhnul, ale opravdu jenom na chviličku, protože pak už hned byla zkouška. Konala se v takovým velkým sále blízko moře. Ono je to vlastně lázeňský středisko. A tam byl pan režisér Podskalský a byla tam Yvetka Simonová a byl tam Milan Chladil a byli tam dudáci ze Strakonic, teda jeden dudák a tři dudačky, a zkrátka fůra lidí, který jsem znal i neznal, a Jiřina Bohdalová to celý konferovala. No!

Byla tam taky naše dechovka. Myslím, že to byla Zlatá muzika, nevím to určitě a nerad bych někomu upřel účast na tomhle koncertě, ale myslím, že to byla Zlatá muzika, která v dopoledních hodinách, což byl nápad místního kulturního funkcionáře, měla projít městečkem Knocke a zahrát.

Všichni byli teda okamžitě pro, včetně mě, protože na takovýhle věci já jsem dělanej! Když můžeš s kutálkou projít městem, když se sbíhají lidi, tak toho moc vidíš.

I nastoupil jsem prostě s nima, teda ne jako přímo k nim, šel jsem vedle nich, že ano, oni spustili ty naše krásný pochody a teď se mašírovalo po tý silnici, byla to asi druhá souběžná silnice od moře, dostatečně široká, takže auta se mohly vyhejbat, ale když jsme přišli asi na třetí křižovatku, tak tam stál policajt. Belgický policajti jsou oblíknutý jako francouzský, na hlavě takovej kastrůlek s tím nehtem, že ano, a tenhle měl navíc u zdi opřený kolo. A když viděl, že se jako přibližuje kutálka, dechovka, tak zastavil provoz, aby mohla projít. Zastavil ho tím způsobem, že se postavil doprostředka a řek: Tak, a teďkon teda půjdou nejdřív lidi… a řek to samozřejmě vlámsky!

Takže jsme prošli s kutálkou – jenomže on nasednul na to kolo a jel na další křižovatku! A takhle to dělal pořád! Všem se to líbilo, že před náma jede policajt na kole a že nám dělá zelenou! Bylo to moc fajn, všichni se na něj usmívali, všichni ho tam měli rádi, protože byl jako při věci, a jemu se ta muzika strašně líbila, takže nás protáhnul ještě další ulicí – a pak už nás pomaloučku začal dirigovat tam, kam chtěl, vždycky jenom takhle zvednul ruku a všichni šli za ním, že ano, až nás přivedl před svůj barák, tam se zastavil, slezl z toho kola, opřel ho o plot, takhle rozpažil, muzika se zastavila, on ukázal do prvního patra na okno, tam se vyložila celá jeho rodinka, a kutálka jim zahrála!

Bylo to krásný štandrle, kluci hráli asi čtvrt hodiny a zahráli tak nádherně, že on už tam to kolo nechal, zase zvednul ruku jako pochodém po–chod! a odvedl celou kapelu asi o čtyři baráky dál. Tam byla taková zahradní restaurace, on tam tu kutálku nadirigoval, rozestavil jim tam židle, oni si na ně sedli a on poručil každýmu tuplák!

Takže to byl jeden z nejkrásnějších pochodů, který jsem vůbec zažil, ani jsem nemusel hrát. A taky měl nejkrásnější konec! Výborný bylo to, že jednak my jsme viděli skoro celý město, a jednak skoro celý město vidělo českou kutálku.

Tím vlastně byla učiněna propagace natolik, že tam večer bylo narváno. A lidi, který se tam už nedostali, zůstali stát pod oknama a celej ten koncert, kterej přenášela belgická televize, sledovali ze zahrady.

No dopadlo to výborně! Jak jsem už říkal, konferovala Jiřina Bohdalová, a protože ona umí francouzsky, říkal jí pan režisér Podskalský, že by to měla konferovat francouzsky. A byl tam taky jeden člověk, takovej velice pohotovej, kterej to všecko hned přeložil, Jiřina se ukryla ve svý šatně a tam si to prostě nacpala do hlavy tak, že jsem až koukal! A když už bylo skoro před představením, přišel pan režisér znova a říká: Víš, oni tady totiž mluvěj taky vlámsky, tak by bylo dobře, kdybys to říkala nejenom francouzsky, ale i vlámsky!

Zároveň jí taky hned přinesl ten papír, kterej byl teda strašně velikej, a tam to bylo všecko napsaný vlámsky.

Ta Jiřina jenom zakoulela očima, a říká: No ty mi teda dáváš! A sedla si zase do kouta a zase si to cpala do hlavy, až teda… Já nevím, jak to udělala, ale fakt si to tam nacpala! Všecko komplet!

Přišla na plac a lidi z ní byli tak odvázaný, že jenom vyslovila pár vět a už měla potlesk. Ona ho teda má vždycky, ale že ho měla i v Belgii, a tak bouřlivej, to jsem koukal jako blázen!

A když teda tohleto všecko dobře skončilo, tak se zjistilo, že to byl jenom takovej hec pana režiséra Podskalskýho, že ta Jiřina mohla klidně konferovat třeba česky, protože tam na to byli překladatelé, jako když se třeba u nás vysílá Ein Kessel Buntes a dělá to pan Šrámek. Jenomže všichni věděli, že ona mluví báječně francouzsky, a tak ji v tom nechali!

Byl to jeden z nejkrásnějších koncertů – jak teda říkali oni! –, přestože tomu, co jsme zpívali, nerozuměli, že ano, ale moc se jim to líbilo. Líbila se jim dechovka, líbili se jim dudáci, líbila se jim Jiřina i paní Simonová a snad jsem se jim líbil i já.

Důkazem toho bylo, že nás potom pozvali do takovýho krásnýho dancingu, kterej byl velkej a samej plyš – i na zemi! – a bylo tam strašně moc lidí, takže se na zemi i sedělo. My jsme dostali s Jiřinou Bohdalovou místo u parketu, kterej byl kruhovej, v průměru tak asi šest sedm metrů, a hrála tam báječná muzika a lidi tam tancovali, Jiřina seděla na takovým taburetu a já jsem si jí sednul na zem k nohám.

Náhle ale zhasly světla, rozsvítily se jenom takový dva boďáky, a vešel překrásně ustrojenej černoch. Říkám-li překrásně ustrojenej, znamená to, že měl světlý kalhoty – a jinak nic. Jenom ještě nějaký perly okolo krku.

Začala obrovská muzika a on začal tancovat. Mlátil hlavou, jako když si ji chce vykroutit, všelijak se tvářil a šklebil, vycenil zuby a ty byly jako perly, daleko krásnější nežli ty, co měl kolem krku, a Jiřina se mu začala strašně líbit. A tak okolo ní kroužil… a dělal takový různý pohyby rukama, až ta Jiřina asi po minutě nabyla dojmu, že s ní chce tancovat.

Co mám komu vykládat: prostě vstala, bafla ho pod paží a nakráčela s ním na ten parket! Měla obrovskej úspěch, daleko větší než ten černoch, všichni plácali, on se sbalil, utek, ona se postavila na parket a říká: Partner mi utek, musím to dotancovat sama! A dotancovala ještě pár taktů, uklonila se, aplaus, sedla si a říká: Já myslela, že chce se mnou tancovat. 

Takže to je příběh, kterej jsem zažil v Belgii, teda v tom Knocke, myslím si, že jsme to tam vyhráli na celý čáře, ale myslím si taky, že nejlepší z nás ze všech byla Jiřina Bohdalová!

*

Trochu zážitku skrývá i Vídeň, která dala na reklamu tramvají veliký znak ženskosti kruh se křížkem, symbol kterak objímá Vídeňskou špici radnice, na 8.3. vstup zdarma do radnice od 15 do 20 hod pro dámy a dívky, byla to vtipná reklama.

*Navíc odkaz na Minoritenkirche, určitě se tam zastavte, až budete Vídní projíždět, zastávka metra je Herrengasse. http://de.wikipedia.org/wiki/Wiener_Minoritenkirche#Grabm.C3.A4ler